Děkujeme všem dárcům
za finanční prostředky pro
občany vytopených srbských
měst Obrenovac a Krupanj.
Bylo vybráno přes 27 000 Kč.
Za ně jsme pořídili
polštáře a přikrývky
pro nejchudší z vyplavených.
Děkujeme i za dar školních brašen.
Zde si můžete prohlédnout foto
z předávní vašich darů.
Ještě jednou díky za vaši štědrost.



Právě připojeni - hostů: 445 

DOPORUČENÉ KNIHY

Alexander DORIN

SREBRENICA





Právě (19.12.2013) vyšla výborná kniha.

Alexander Dorin, Švýcar s jihoslovanskými kořeny, odhaluje snad největší mediální a politický podvod, který byl na nás dosud spáchán. Českému čtenáři přináší mnoho otřesných faktů a dosud chybějících informací. Kniha zároveň nepřímo ukazuje na hanebnou úroveň české mediální scény. Její čtení nedoporučujeme zarytým pravdoláskařům. Mohla by u nich vyvolat silnou depresi či infarkt.

Po přečtení se budete na svět dívat docela jinak.

Cena: 330 Kč + poštovné+balné



Objednávky na:

http://www.amabilis.cz/botanika/eshop/0/0/5/125-SREBRENICA




DOPORUČENÁ KNIHA:



Prof. Dr. Rajko Doleček

Necenzurované obrazy II.





Kniha plná faktů z nedávné historie Evropy, jejichž zveřejnění se mnohým mocným dnešního světa nelíbí. Ukazuje na pravé viníky posledních balkánských válek a krvavého rozpadu Jugoslávie. Čtení této knížky vás nenechá lhostejnými.




  • Kosovo
  • Kosovo
  • Kosovo
  • Kosovo
„Kultura násilí a zločinu“: Kanun Leka Dukagjiniho a vzestup albánského sexuálního otrokářství Tisk Email

Úterý, 21. července 2015 / Jana Arsovska



1. Úvod

V posledním desetiletí vyšlo mnoho mezinárodních a lokálních publikací, které se pokoušely sumarizovat situaci organizovaného zločinu na Balkáně. Mediální obrazy tohoto regionu opakovaně líčily témata nepřátelství, násilí a organizovaných kriminálních aktivit. Společně s tématy rozpadu a složitosti se násilí a organizovaný zločin staly součástí toho, co výraz „Balkán“ evokuje a obestírá. Zatímco představa Balkánu jako permanentního „přirozeného“ zdroje násilí a nestability v Evropě časově předchází 1. světovou válku, novou platnost tato představa získala zvláště během a po válkách o jugoslávské dědictví (v 90. letech). Balkánský region je nicméně obýván sedmi velkými národy a množstvím etnik, přičemž všechny mají svou jedinečnost a určující rysy. Nedávno jedno z těchto etnik obzvlášť upoutalo mezinárodní pozornost.

Podle mnoha zdrojů jsou etničtí Albánci masívně zapleteni do nejrůznějších kriminálních aktivit. Mnoho zločineckých skupin etnických Albánců hbitě převzalo kriminální trhy po celé Evropě. Do obecného povědomí se zapsaly jako jedna z hlavních hrozeb pro EU a Norsko. [1]

Tyto „divoké“ zločinecké skupiny přestaly být pouhými poskytovateli služeb jiným skupinám zapojeným do organizovaného zločinu a vstoupily do nejvyšších pater mezinárodního organizovaného zločinu.ÂÂÂÂ
Byly vykreslovány jako krajně násilnické, hierarchické, disciplinované a zpravidla homogenní, založené na „loajalitě“ (velmi striktních pravidlech chování), „cti“ a klanových tradicích. Bývají také popisovány jako relativně „staromódní“. [2] Kvůli těmto charakteristikám byly albánské zločinecké skupiny často přirovnávány k tradiční sicilské mafii.

Nicméně, výzkumné studie ihned dodávají, že mezi nejvýznamnější rysy zločineckých skupin etnických Albánců patří jejich krutost a odhodlanost použít násilí. [3] Používají metody zastrašování k udržení disciplíny, mlčenlivosti a absolutní jednoty uvnitř svých zločineckých skupin, k řešení sporů mezi jednotlivými skupinami a ovládání svých obětí. Násilí a výhrůžek bylo také použito proti představitelům orgánů činných v trestním řízení. Podle organizací na prosazování práva se členové těchto skupin nerozpakují užít násilí, kdykoli je to potřeba. [4] Časté používání násilí bylo také opakovaně potvrzeno nejrůznějšími oběťmi albánských zločinců. V mnoha dostupných zprávách, které vycházejí z výpovědí obětí, jsou zločinci z řad etnických Albánců líčeni jako vysoce agresivní. [5] Toto krajně násilné chování lze snadno vysledovat v případech obchodu s lidmi.

Kromě obchodu s lidmi – včetně dětí – pro tzv. „medicínské účely“, byly zločinecké skupiny etnických Albánců zapojeny do pašování drog a zbraní, obchodu s lidskými orgány, kuplířství (mnohdy spojeném sxpřípady otroctví), napomáhání nelegálnímu přistěhovalectví, vydírání a majetkové kriminality všeho druhu. [6] Jeden italský žalobce vysvětlil, že „albánský organizovaný zločin se stal referenčním bodem veškerých současných kriminálních aktivit. Všechno jde přes Albánce.“ [7] V důsledku toho si lidé ze Západu začali rychle dávat Albánii a etnické Albánce do souvislosti s problematikou mezinárodní bezpečnosti. Začali spojovat nedávný rozvoj násilných forem organizovaného zločinu s tradičními stereotypy o Albáncích jakožto „krvežíznivém“ plemenu, přičemž docházeli k závěru, že takové chování lze vysvětlit individuálními zájmy, mstivou povahou a nedostatkem zákonů a kultury.

Lidem ze Západu se nicméně nepodařilo podrobně rozvést, do jaké míry může sociální konstrukce dobra a zla – prostupující široký sociální, historický a kulturní terén – formovat definice „deviantního“ chování a reakce na ně. Operování sxpojmy dobra a zla, známém v sociologii jako sociální kontrola, se vyskytuje v různých formách v celém sociálním univerzu, kdekoli se lidé setkávají. Od druhé poloviny 20. století se ale vědecké práce zaměřují hlavně na jednu kategorii sociální kontroly: právo. Jak vysvětluje Donald Black ve své knize The Social Structure of Right and Wrong, důraz na zákonnost – vládní sociální kontrolu – byl těžištěm výzkumu mnoha vědců, přičemž většina z nich svůj výzkum dále zúžila na oblasti právního života v moderních společnostech jako jsou Spojené státy a západní Evropa. [8]


V důsledku toho si mnoho vědců zapomnělo klást zásadní otázky: Zda a jak se právo liší napříč sociálním a kulturním prostorem? Je možné přistupovat k sociální kontrole jako k závislé proměnné, jež se liší od situace k situaci?xV „západní Evropě“ se například považuje téměř za kulturní axiom, že „násilí“ a „zločin“ jsou něčím morálně špatným, ilegálním a nelegitimním. [9] Existuje však nějaké pojetí, podle něhož je chování považované za kriminální často pojímáno naprosto protichůdně? Měly by být násilí a zločin vždy považovány za nemorální, svévolné, nesmyslné, patologické a antisociální? Mohou násilí a zločin sledovat nějaký vzorec a nést určitý význam, být běžnou a konstitutivní součástí sociálna?

Tento článek se pokusí na základě přezkumu rozsáhlé literatury a osobně provedených rozhovorů objasnit spojení mezi prastarým albánským morálně-právním kodexem, Kanunem Leka Dukagjiniho, a „násilnickým chováním“ dnešních skupin albánského organizovaného zločinu. Článek prozkoumá z historické a kulturní perspektivy, proč albánské skupiny zapojené do organizovaného zločinu začaly být považovány za „krajně násilné“ aktéry v západním kontextu. Jelikož se obchodování se ženami za účelem sexuálního vykořisťování stalo převládající činností albánských zločinců, článek se především pokusí najít souvislost mezi albánským pohledem na postavení ženy ve společnosti a vzestupem albánského sexuálního otroctví. Podrobně prozkoumá funkci onoho Kanunu z 15. století, který je považován za základ albánské kultury, při definování tradiční role albánské ženy a jejího vztahu k „nadřazenému“ muži. Článek se na závěr pokusí vyhodnotit, zda by se obchodování se ženami za účelem sexuálního vykořisťování v albánském kontextu mělo považovat za záměrné porušení zákazu či za morálně ospravedlnitelný akt.

Než pokročím dále, ráda bych vysvětlila, že výraz „etnický Albánec“ se vztahuje na etnické Albánce zxAlbánie, Kosova, Makedonie a dalších částí světa, nejen na státní příslušníky Albánie. Základními podmínkami pro to, abychom mohli nějakou skupinu považovat za etnickou, je to, že dotyčná skupina musí udržovat příležitostné či pravidelné styky sxdalšími skupinami a musí tyto skupiny považovat za kulturně odlišné. Jinak řečeno, etnicita může být definována jako sociální identita. [10] Nemohu než zdůraznit, že si uvědomuji, jak velký může být rozdíl mezi lidmi téže etnické identity. Cílem článku tedy není vyvozovat obecné závěry o celé populaci etnických Albánců, ale pouze vyvolat diskuzi o chování jistých segmentů této populace. Článek čerpá zxbadatelského projektu vxrámci doktorandského studia, takže je zapotřebí ještě dalších analýz.


2. Kanun Leka Dukagjiniho a albánské sociální prostředí

2. 1. Albánské sociální prostředí

Sociologie vědění tvrdí, že vědecké myšlení, zejména myšlení o společenských a politických záležitostech, se nepohybuje ve vakuu, ale vxsociálně podmíněném prostředí. Je ovlivněno hlavně nevědomými a podvědomými prvky. Tyto prvky, jak vysvětluje Karl Popper, zůstávají skryty před pozorujícím okem myslitele, neboť utvářejí vlastní místo, které on/ona obývá, jeho/její sociální prostředí. Sociální prostředí myslitele určuje celý jeho systém hodnot a teorií, které se mu/jí jeví jako nepochybné. Působí dojmem, jako by byly logicky a nepochybně pravdivé, jako je např. výrok, že „všechny stoly jsou stoly“. Takovému mysliteli obvykle přijde nesmyslné, aby testoval platnost zjevně „samozřejmých“ výroků, protože je považuje ve svém kulturním a sociálním prostředí za „pravdivé“. Proto si on/ona neuvědomuje, že vůbec přijímá nějaké předpoklady.ÂŽe však předpoklady přijímá, můžeme vidět při srovnání jeho/jejích postojů sÂmyslitelem z jiného sociálního prostředí. Tento druhý myslitel bude nejspíše vycházet zÂurčitého systému zdánlivě nesporných předpokladů, které se mohou velmi lišit od toho předchozího. [11]


Proslulí kriminologové Marvin Wolfgang a Franco Ferracuti navíc ve své knize Subculture of Violence Theory postulují, že, tak jako veškeré lidské chování, je třeba i násilí a násilné zločiny nahlížet vÂrámci historického, sociálního a kulturního kontextu, zÂněhož pramení. [12] Dokonce i ty nejpříšernější akty brutality nejsou zkrátka produktem „zkaženého ducha“, ale sledují skrytou logiku. Neobjevují se jakožto produkt chaotické, nepředvídatelné a rozhárané mysli, ale naopak mají rozvíjející se osobní logiku, která se opírá o přijaté praktiky jednotlivých podskupin vÂrámci společnosti. [13] Donald Black dále vysvětluje, že posuzováno z hlediska práva lze různé formy násilných zločinů považovat za mechanismy sociální kontroly či za tradiční svépomoc (self-help). [14] Jakkoli to může znít kontroverzně, existují formy „legitimního“, „obligatorního“ a „čestného“ násilí, které jisté společnosti udržují, neboť jim pomáhá přežít a zjednat sociální řád či jim poskytuje smysluplnější perspektivu života. [15]

Albánie je zemí, která byla po mnoho let zahalena rouškou tajemství. Po téměř 50 let byla spojována sxkomunistickým režimem pod vedením Envera Hoxhy (1944-1985). Byla vzdálena zbytku světa a realita skrývající se za režimem zůstávala nepřístupná. [16] Nicméně mnoho popisů ukazuje, že Kanun Leka Dukagjiniho jakožto jedinečný a nejvýznačnější jev této společnosti zůstal za hranicemi Albánie neznámý a nepochopený. Tento Kanun stanovuje pravidla, na kterých je tato kultura založena, přičemž se primárně zaměřuje na koncept cti. Obsahuje konkrétní upřesnění způsobů a práv na odvetné zabití za účelem znovunabytí cti dotčené osoby, pokud je porušen zákon.

„Základem všeho je princip osobní cti. Na druhém místě je rovnost osob. ZÂnich vyplývá třetí princip, svoboda každé osoby jednat vÂsouladu se svou vlastní ctí vÂrámci omezení daných zákonem, aniž by byla podřízena příkazům někoho jiného. A čtvrtým principem je čestné slovo, besë (besa), které vytváří situaci neporušitelné důvěry.“ [17]

VÂnásledujícím textu se pokusím stručně ilustrovat, jak tyto fascinující zákony vymezují jedinečné sociální a kulturní prostředí etnických Albánců.

 

2. 2. Historický význam Kanunu

Byl to Lek Dukagjini, druhý „vládce Dagna a Zadrimy“ (1410-1481), kdo formalizoval zákony Kanunu, které řídí veškeré aspekty života albánského společenství. Členové Dukagjiniho rodiny byli feudálními vládci, jejichž sféra vlivu sahala od Zadrimy až po území ohraničené řekami Černý a Bílý Drin (nyní hlavně na území Kosova). [18] Margaret Masson Haslucková, která žila v Albánii v letech 1926 až 1939 a která napsala knihu The Unwritten Law in Albania, popisuje Lekovu autoritu jako silnou a vlivnou. Haslucková také uvedla, že Lek bojoval proti Turkům a vzdal se „až poté, co Turci slíbili, že budou respektovat nepsané zákony hor.“ [19] Edith Durhamová doplňuje náhledy Hasluckové a živě vykresluje obraz Leka mezi etnickými Albánci:

„Jeho pověst mezi kmeny, jež stále nesou jeho jméno, daleko převyšuje pověst [albánského hrdiny] Skenderbega… poslušnost těchto lidí si mnohem více získává, že ‚tak pravil Lek‘, nežli Desatero přikázání. Učení islámu a křesťanství, šaría a křesťanský zákon – to vše musí ustoupit Kanunu Leka.“ [20]

Navzdory skutečnosti, že je Dukagjiniho jméno úzce spojeno se zákony Kanunu, moderní badatelé se dnes shodují, že nebyl jejich autorem. Užívání těchto zákoníků se datuje do doby před 2000 až 3000 lety a představuje základní zvykové právo, které se aplikovalo ve středověku téměř na celém území osídleném Albánci. [21] Lek Dukagjini byl nicméně stoupencem těchto zákonů. Jeho úmyslem bylo omezit koloběh prolévání krve u horských kmenů – které občas vedlo k destrukci celého společenství – tím, že se umožní kmenovým starším, aby vyjednali besu (čestné slovo, záruku, závazek), jakmile byla obnovena čest. Cílem bylo utlumit závažný společenský a hospodářský rozvrat, který plynul ze skutečnosti, že mnoho mužů bylo kvůli koloběhu msty zabito, nebo nuceno skrývat se. [22]


Lidé si často spojují Kanun toliko s primitivními a notoricky známými „pravidly krevní msty“, nicméně 1 263 článků Kanunu toho obsahuje mnohem více. Kanun obsahuje nejrůznější předpisy pro ženy, hosty, církev, členy rodiny atd. Některé z těchto předpisů jsou vnějšími pozorovateli často považovány za dobré a zásadní pro přežití etnických Albánců, některé naopak za špatné a politováníhodné. Krevní msta je jedním z nechvalně proslulých ustanovení Kanunu, netýká se však pouze Albánie. Lze se sÂní setkat i v dalších izolovaných společenstvích Středozemí (např. na Korsice) či na Severním Kavkazu. [23] Tyto zvykové sociální kodexy byly považovány za oficiální zákony až do roku 1912, přesto byly mimo Albánii prakticky neznámé, dokud je františkánský kněz Shtjefën Gjeçov nezačal v roce 1913 podrobně dokumentovat. V roce 1931 byla tato sbírka uveřejněna ve formě článků pod názvem „Kanuni i Lek Dukagjinit“. Celý Kanun byl rozdělen do 12 knih, které pokrývají veškeré aspekty života albánského společenství.

„Toto zvykové právo neposkytuje pouze vymahatelné právní mechanismy, které zajišťují relativně normální vývoj společnosti a standardní podobu hospodářství, sociálních a rodinných vztahů, ale poskytuje také mechanismy organizace místní vlády a urovnávání konfliktů.“ [24]

Kanun Leka Dukagjiniho jako takový byl výrazem nezávislosti a faktické autonomie severoalbánských klanů, nicméně zdroje uvádějí, že jeho vliv (koncept cti a besy) byl vnímán i v jižní části Albánie. Kanun vznikl jako důsledek vnitřní potřeby celé populace bránit holou existenci národa před hrozbou asimilace ze strany nájezdníků a okupantů z „nadřazených“ civilizací.  Prameny udávají, že Albánci naprosto respektovali a podřizovali se pravidlům formulovaným v Kanunu, a unikli tak zničení svého národa. Udrželi si svou pozoruhodnou kulturu a jazyk, a podařilo se jim zachovat svou jedinečnou civilizaci. [25]xSyrja Pupovci, autor předmluvy k reprintu Kanunu z roku 1972, vysvětluje, že: „Zachování zvykového práva bylo jedním z nejvýznamnějších faktorů, který pomohl albánskému lidu udržet si svou individualitu pod otomanskou nadvládou.“ [26] Tyto „divoké“ a „násilné“ zákony jsou ve skutečnosti tím, co Donald Black popisuje jako tradiční svépomoc.


2. 3. Kanun a sociální otřesy ve 20. století

Během komunistické éry (1944-1991) odrazovala vládnoucí strana od využívání krevní msty a dalších ustanovení Kanunu jako prostředků k řešení sporů. Komunistický vůdce Enver Hoxha označil Kanun za dědictví feudalismu a postavil jeho používání mimo zákon. Za Hoxhova režimu „bylo zakázáno ‚bránit čest rodiny‘. Každý, kdo praktikoval staleté zvyklosti, byl tvrdě trestán; vrazi byli odsuzováni k trestu smrti a jejich rodiny byly vyhnány do izolovaných oblastí pohoří Prokletije.“ [27] Když ale komunisté uplatňovali svou „spravedlnost“, sami uvažovali „ve stylu Kanunu“, neboť trest necílil pouze na dotyčného muže, ale také na jeho rodinu. [28] Jak vysvětluje Carver: „Komunisté znárodnili gjakmarrju [krevní mstu], veškerá zabití ze msty pak měla být vykonávána komunistickou stranou… Všichni jim dlužili krev“. [29]


Utlačovatelský komunistický režim také neumožňoval žádný kulturní rozvoj, zejména ve srovnání se západními zeměmi. Prastaré koncepty, přestože byly potlačované, tudíž zůstaly základem albánské kultury. Zákony Kanunu byly považovány za „výraz a odraz albánského charakteru, který ztělesňuje nekompromisní morálku založenou na spravedlnosti, cti, sebeúctě a respektu vůči ostatním“. [30] Tyto zákony přečkaly pět století osmanské okupace a 50 let striktního komunismu, aby se opět vynořily v Albánii a na Kosovu po skončení konfliktu. [31]

Zdá se, že v Albánii, na Kosovu a v dalších částech Balkánu jsou dnes etničtí Albánci do jisté míry obeznámeni s obsahem Kanunu skrze orální tradici, ačkoliv je možné, že ho skutečně četlo jen nemnoho z nich. Jeho vliv na albánskou společnost je možné volně přirovnat k vlivu Bible v západní kultuře, neboť jak hluboce nábožensky založení lidé, tak laxní věřící či agnostici a ateisté používají téměř nevědomky biblické metafory a přirovnání. V rozhovoru pro BBC World Service vysvětlil Ismet Elezi, profesor práva a odborník na Kanun, že provedl průzkum, který ukazuje, že dnes jen málo lidí pod 35 let zná přesné znění Kanunu, nicméně mnozí se ho dovolávají jako výmluvy pro zabíjení či jiná nezákonné jednání. [32] Podle Ardiana Vishi [33], ředitele Odboru pro zahraniční záležitosti při Úřadu žalobce v Tiraně, význam Kanunu pro každodenní život Albánců lze jen stěží kvantifikovat; byl součástí jejich kultury po staletí. Visha vysvětluje, že mnoho lidí v Albánii nechce o zákonech Kanunu hovořit otevřeně, přesto však lze vycítit, že jsou v jejich každodenním životě přítomny.

Prameny často zdůrazňují, že Kanun, jakožto významná součást albánského sociálního prostředí, má velký vliv na hodnotový systém, jenž stojí za násilnými a kriminálními činy, a činí tak jisté segmenty populace etnických Albánců „přirozeně agresivnějšími“, připravenými použít násilí a snadněji „ignorovat“ oficiální „pozápadněné“ zákony. Pavli Qesku, bývalý albánský velvyslanec v Londýně, uvádí, že „Albánci respektují zákon, jestliže tvoří součást jejich vlastního raison d'etre, jestliže se objevuje jako vnitřní součást albánského společenství, jako vnitřní požadavek pro řádný život.“ [34] Nejdůležitějším úkolem tohoto článku je analyzovat určité konkrétní způsoby, jak tradice a lidová kultura spojená s Kanunem utvářely „albánský charakter“ a „definovaly“ sociální vztahy mezi jistými segmenty albánského obyvatelstva.

ÂÂÂÂÂÂÂÂÂÂÂ

3. Kanun a tradiční role albánských žen

„Nešťastným“ aspektem Kanunu a hlavním tématem tohoto článku jeÂúloha, kterou předepisuje ženám. Kanun je velmi konkrétní, pokud jde o roli žen v albánské společnosti (II. kniha – Rodina; III. kniha – Manželství; VIII. kniha – Čest; atd.). Albánská společnost má především dlouhou historii mužské nadvlády, v rámci které se ženy učí poslouchat své manžele a akceptovat svou vlastní submisivní roli. Je to odrazem silně patriarchálních tradic Balkánu. [35] Před 2. světovou válkou byla Albánie převážně zemědělskou zemí se silnou rolnickou kulturou. To znamená, že tradiční patriarchální hodnoty ovládaly většinu společnosti a definovaly genderové role a vztahy, které přetrvaly po celé komunistické období, a do jisté míry přetrvávají do současnosti. Patriarchální rolnická rodina dále podporovala ideál servilní a pasivní ženy, jež je v první řadě poslušná vůči otci a poté k manželovi. Role Kanunu je však pro tuto analýzy rozhodující, protože stanovuje základní pravidla, která určují sociální vztahy mezi ženami a muži v albánské společnosti. [36]

Podle Kanunu má muž právo bít a ponížit svou manželku na veřejnosti, pokud ho neposlouchá. Je mu také dovoleno uříznout jí vlasy, vysvléci ji donaha, vyhnat ji z domu a hnát ji bičem přes celou vesnici. Kanun stanovuje, že muž smí zabít svou manželku ze dvou důvodů: nevěra a zrada pohostinnosti. Zákoník zakazuje ženám, aby mluvily s hosty, kteří navštívili dům, nebo aby vstoupili do mužského pokoje, aniž by o to byly požádány svým manželem. [37] Jedno z notoricky známých ustanovení Kanunu udává: „Žena se považuje, pokud žije vÂmanželově domě, za měch na nošení dětí.“ [38] Situační zpráva o Albánii britského ministerstva vnitra (UK Home Office) konkretizuje, že hodnota ženy se rovná polovině muže či psovi; ženy tudíž podle Kanunu nemají pušku a netýká se jich krevní msta. „Podle Kanunu je povinností ženy sloužit svému manželovi a podřizovat se mu ve všech záležitostech. Tytéž části albánské společnosti [tj. muži ze severní Albánie] považují ženy za druhořadé občany, a co do hodnoty je přirovnávají k ‚polovině muže‘ či ‚psovi‘.“ [39] Z toho plyne, že žena nemůže řádně pomstít zavražděného příbuzného a nemůže být dostatečnou náhradou za život zavražděného muže. [40]


Kanun přisuzuje ženám velmi omezující postavení, neumožňuje jim vlastnit majetek či mít slovo při výběru manžela. Podle Kanunu provdat se znamená následující věci: (1) vytvářet domácnost, zvětšit domácnost o další rodinu za účelem navýšení pracovní síly a zvýšení počtu dětí; (2) mladá žena, i kdyby její rodiče již nebyli naživu, nemá právo rozhodovat o svém sňatku; toto právo mají bratři či jiní příbuzní; a (3) dívka, která je zasnoubena nesmí onoho mladého muže odmítnout, i kdyby se jí nelíbil. Pokud se dívka za všech okolností odmítá podřídit svému osudu a má podporu svých rodičů, tak se již nikdy nemůže provdat za jiného muže. Pokud ale tuto podporu nemá, měla by být předána svému snoubenci násilím společně s patronou. Jestliže se dívka pokusí o útěk, její manžel ji smí onou patronou od rodičů zabít. [41]

Ačkoliv mají albánské ženy po desítky let zákonem zaručená práva, vliv Kanunu lze i nadále vytušit v rámci rodinné struktury, která stále „tlačí“ mnoho albánských žen do tradičních rolí. Velký příkop mezi teoretickou emancipací žen, jak byla prosazována během komunistického období, a každodenním životem podkopává slogany o „rovnosti žen a mužů“. Dokonce i dnes ženy často uvádějí, že: „Většina albánských mužů si žen neváží. Považují je za otrokyně, které se mají starat o děti, o dům, dělat veškerou práci apod.“ [42] Refleksione je jednou z velmi aktivních nevládních organizací, která pracuje v oblasti ochrany před domácím násilím. Tato organizace tvrdí, že domácí násilí je jednou z oblastí, kde Kanun odporuje moderním západním normám. Organizace Advocates for Human Rights z Minnesoty vydala ve spolupráci s Refleksione v dubnu 1996 zprávu Domácí násilí v Albánii. Uvádějí, že „ačkoliv Kanun nemá sílu zákona, stále ovlivňuje postoje a názory v některých částech Albánie … a také poskytuje mužům právo bít a veřejně ponižovat své manželky, pokud jim odmítnou poslušnost.“ [43] Z toho plyne, že více než 63% dotazovaných žen uvedlo, že s nimi jejich manželé či partneři zacházeli hrubě a více než polovina z nich uvedla, že byly mláceny. [44]

Roberto Laurenti, zástupce UNICEF v Albánii, podobně vysvětluje v jedné ze zpráv této organizace, že Kanun nadále přispívá značnou měrou k sociálnímu vyloučení žen v dnešní Albánii. [45] Podle této zprávy mnoho mužů, zejména ze severovýchodní části země, nadále lne k tomuto tradičnímu zákoníku, podle něhož jsou ženy považovány za „movitý majetek“ a podle toho se s nimi může zacházet. Podle mnoha pramenů přetrval tento typ tradičních vztahů u albánských komunit pravděpodobně v mnohem větší míře, než je tomu u dalších etnických skupin na Balkáně. Je to možná právě jedinečnost Kanunu, která odděluje Albánce od dalších balkánských národů a která současně vyvolává mnoho otázek ohledně udivujícího úspěchu albánských zločinců, pasáků a obchodníků se ženami za účelem sexuálního vykořisťování. [46]

 

4. Kanun a vzestup albánského sexuálního otrokářství

 

4. 1. Obchodování se ženami a dětmi za účelem sexuálního vykořisťování

V posledním desetiletí byli etničtí Albánci masivně zapleteni do obchodování s lidmi, zejména se ženami a dětmi kvůli sexuálním účelům. [47] Byli aktivně zapojeni do vykořisťování formou prostituce, velmi často spojené sxotroctvím. Dotazované ženy a děti uvedly, že všechny zažily nějaký druh hrubého zacházení jako např. pravidelné znásilňování a bití. Oběti obchodu sxlidmi se obvykle stávají kořistí albánských pasáků, kteří přísně kontrolují veškeré aspekty jejich životů. Těm, které se nechtějí podvolit, pasáci značně ubližují. Italské ministerstvo vnitra uvedlo, že vxroce 2000 bylo zabito 168 prostitutek původem ze zahraničí, šlo hlavně o albánské a nigerijské ženy, které byly zavražděny svými pasáky. [48]

Je důležité porozumět, proč podle nedávného interního přehledu britské vlády kontrolují etničtí Albánci více než 75 % veškeré prostituce vxLondýně a dalších evropských metropolích. Koordinované policejní razie vxbordelech vxSoho odhalily, že 80 % žen, pracujících jako prostitutky, pochází ze zámoří, hlavně zxBalkánu a Pobaltí. Odhaduje se, že přibližně 70 % žen, které pracují v britských bordelech, jsou Albánky či kosovské Albánky. [49] Podle britské Národní kriminální zpravodajské služby (NCIS) jsou albánské ženy prodávány albánskými zločinci také do čtvrtí červených luceren na severu Anglie a Midlands. Zhruba před deseti lety se předpovídalo, že se bude snažit uplatnit vliv nad britským trhem sxneřestí ruský organizovaný zločin, ale ve skutečnosti to jsou albánské gangy, kdo získal kontrolu. [50] Přehled britského ministerstva vnitra, analyzovaný listem The Independent, konstatoval, že „postupné uchvacování“ obchodu sxneřestí albánskými gangy „změnilo terén“ britského sexuálního průmyslu. Albánské mafiánské organizace vxBritánii jsou předmětem vážných obav na straně orgánů činných vxtrestním řízení, které již dříve znepokojila rostoucí přítomnost této kriminální sítě vxjiných částech Evropy. „Před dvanácti měsíci nebyl albánský organizovaný zločin pro Velkou Británii problém. Jejich infiltrace byla velmi rychlá. Albánci sice včlenili své dívky do stávající infrastruktury [bordelů], nicméně tyto ženy jsou pod kontrolou příslušníků zločineckých organizací“. [51] Londýn není jedinou evropskou metropolí, která se stala svědkem překvapujícího nárůstu Albánci provozovaného sexuálního otrokářství. Mnoho dokumentů ukazuje, že policie zaznamenala tento vzestup také vxŘímě, Milánu, Paříži, Amsterodamu, Athénách a Stockholmu. [52]

Zxtoho důvodu je Albánie uváděna jako hlavní země, jež je zdrojem obchodování se ženami. Navzdory číslu 30x000, které se často uvádí jako počet albánských prostitutek vxzahraničí, se albánské úřady velmi zdráhaly zejména před rokem 1997 uznat, že mnoho zxnich bylo obětí obchodu se ženami. [53] Teprve nedávno dokončilo albánské ministerstvo veřejného pořádku významnou studii, která udává, že vx90. letech bylo za účelem prostituce prodáno více než 5x000 albánských žen a dívek. [54] Albánská Rada ministrů stanovila počet obětí obchodování, tj. albánských žen donucených kxprostituci vxzahraničí, na 8x000. Nicméně podle italského tisku je vxItálii téměř 15x000 albánských prostitutek a dalších 6x000 jich je vxŘecku. [55]


Děti (obvykle dívky pod 18 let) jsou také oběťmi albánských obchodníků. Albánie byla rovněž identifikována jako hlavní země, jež je zdrojem obchodování sxdětmi, zejména po pádu komunismu vxroce 1991. [56] Zpráva o dodržování lidských práv za rok 2002, kterou uveřejnilo americké ministerstvo zahraničí, uvádí, že „albánské oběti obchodu s lidmi rostoucí měrou spadají do věkové skupiny 14-17 let; podle organizace Albanian Human Rights Group je 25 procent albánských obětí nezletilých. Italská statistika z roku 2000 udává, že více než 900 dívek ve věku od 14 do 18 let pracovalo jako prostitutky v Itálii.“ [57] Italské orgány nicméně odhadují, že v Itálii pracuje více než 8 000 albánských dívek jako prostitutky, přičemž více než 30% z nich je méně než 18 let. Tyto údaje byly potvrzeny mnoha účastníky semináře o mezinárodním obchodu se ženami a dětmi, který se konal v roce 1998 v Tiraně. [58]

Podle údajů z italského Výboru pro zahraniční menšiny (Comitato Minori Stranieri) dosahoval počet bezprizorních albánských dětí mezi červnem 2000 a listopadem 2000 čísla 9047. Tato kategorie dětí, které žijí v cizí zemi, bývá často předmětem špatného zacházení, sexuálního zneužívání a bývá zatažena do prostituce. [59] Podle zprávy, kterou publikovala organizace Save the Children v březnu 2001, vesničtí učitelé z okresu Puke v severní Albánii zjistili, že během posledních tří let bylo prodáno 87 žen, přičemž 80% z nich byly děti. Místní zdroje uvádějí, že 2000 žen z okresu Berat pracují v zahraničí jako prostitutky, přičemž 80% z nich byly dětmi, když byly prodány. V několika vesnicích v oblasti Zadrimy bylo podle odhadů donuceno k prostituci 30 žen; zpráva uvádí bezpočet dalších příkladů. [60] Centrum pro ochranu dětských práv (Centre for the Protection of Children's Rights – CRCA) navíc uvedlo, že „do prostituce je zapojeno více než 2000 [albánských] dětí ve věku od 13 do 18 let.“ [61]

Zpráva o dodržování lidských práv za rok 2003, kterou uveřejnilo americké ministerstvo zahraničí, citovaná ve zprávě připravené britským ministerstvem vnitra, konstatuje, že vzhledem k nuzné ekonomické situaci lákají muži a ženy z organizovaných zločineckých skupin ženy a dívky z celé země přísliby práce v Itálii a Řecku. Někteří muži, převážně ze severu země, také uzavírají pod falešnou záminkou se ženami a dívkami sňatek, a pak je odvážejí do zahraničí za účelem prostituce. Další formy náboru zahrnují příslib manželství, v menší míře prodej obětí obchodníkům ze strany členů rodiny či únosy (včetně únosů ze sirotčinců). [62] Přesto ale byly děti, které se staly oběťmi obchodu s lidmi, skutečně často prodány svou vlastní rodinou a v menší míře docházelo i k únosům. Zdroje uvádějí, že v některých částech Albánie stěží najdeme vesnici, která by byla touto praxí nedotčena.

Ačkoli strašlivá ekonomická situace představuje velmi důležitý faktor, není jediným faktorem, který přispěl k úspěchu násilné trestné činnosti Albánců. Mezinárodní helsinská federace pro lidská práva a Human Rights Watch uvedly v roce 2003, že kvůli své geografické poloze je Albánie i nadále hlavní zemí odkud pocházejí, přes kterou se převážejí a kde končí ženské a dětské oběti obchodu s lidmi, určené k sexuálnímu vykořisťování. [63] Kromě ekonomických a demografických faktorů bych ráda zaměřila pozornost na zákony Kanunu a tradiční roli albánských žen jako na možné socio-kulturní faktory, které jsou zodpovědné za ohromující vzestup albánského sexuálního otrokářství.

 


4. 2. Kanun a vztah mezi obětí a pachatelem

Co nám tedy může Kanun říct k masivnímu zapojení etnických Albánců (na straně obětí i pachatelů) do obchodu se ženami (včetně dívek) za účelem sexuálního vykořisťování? Jak Kanun definuje vztah mezi mužskými pachateli a jejich ženskými oběťmi? Existují zde nějaké pocity viny či odpovědnosti? Jaká je role albánské rodiny při podpoře prostituce a obchodování se ženami a dětmi? Jak se rodinné hodnoty liší napříč sociálním a kulturním prostorem?

Oficiální prameny opakovaně upozorňují, že prodané ženy jsou často příbuzné násilnických a krutých albánských pasáků nebo že přinejmenším pocházejí ze stejné lokality. Ti se podílejí na vykořisťování prostřednictvím prostituce společně sexsvými krajany, bratry, bratranci, strýci a synovci. [64] Profesor Stefano Becucci z Florentské univerzity v Itálii vysvětluje, že strategie rekrutování se převážně zakládají na citových vztazích mezi vykořisťovatelem a jeho obětí a že jsou rozšířeny zejména ve sféře albánské prostituce. Becucci tvrdí, že pro albánské ženy je značně obtížné vymanit se z kruhu prostituce, protože jsou citově navázány na své vykořisťovatele. Přestože jsou denně vystaveny brutálnímu fyzickému a psychickému násilí, citový vztah dívkám brání, aby své pasáky udaly. Další překážkou jsou podle Becucciho neustálé výhrůžky odplatou zaměřenou proti rodinným příslušníkům v Albánii, pokud ženy odmítají poslouchat své pasáky. Tyto hrozby jsou pak zvlášť věrohodné a účinné, když uvážíme, že v mnoha případech pocházejí oběť i vykořisťovatel ze stejné lokality v Albánii. [65]


Dostupné zprávy také ukazují, že albánské rodiny jsou samy zapleteny do přivádění svých dcer k prostituci. S podmínkou, že se o prostituci nikdo nedozví, to jsou někdy vlastní rodiče, kteří přesvědčují dceru, aby odjela se svým přítelem, bratrancem či známým, a to s plným vědomím, že bude donucena k prostituci. [66] Britské ministerstvo vnitra také uvádí, že „v některých případech jsou ženy jednoduše vráceny do rukou rodinných příslušníků, kteří je původně prodali čili do stejného prostředí, ze kterého byly prodány. To zkrátka často vede k novému pře-prodání těchto žen.“ [67] Zpráva o dodržování lidských práv za rok 2003 amerického ministerstva zahraničí, citovaná britským ministerstvem vnitra, k tomu dodává, že oběti obchodování často čelí značné stigmatizaci ze strany svých rodin a společnosti. [68]

Na tomto místě bych ráda vyslovila hypotézu, že je možné, že sociální prostředí západních teoretiků stanovuje naprosto odlišný systém hodnot než sociální prostředí albánských teoretiků. V rámci těchto dvou prostředí se také mohou značně odlišovat pojmy jako je čest a rodina. V důsledku toho je možné, že se vnímání ženy v tradicionální albánské společnosti pojí s jiným souborem hodnot a vzorců chování než vnímání západní ženy v západoevropském kontextu. Zatímco výrok, že „všechny ženy jsou rovné mužům“, je v západní Evropě považován za jednoznačně pravdivý, je možné se ptát, zda má tento výrok tutéž platnost i v albánském kontextu? Je možné postulovat, že si v důsledku onoho albánského morálně-právního zákoníku, tj. Kanunu, jisté části obyvatelstva (zejména muži ze severní Albánie) neváží a nemají úctu k ženám, a tudíž není v jejich očích obchodování, znásilňování a bití žen záměrným porušením jistého zákazu? Není možné, že to není pouze citový vztah či strach, co brání ženám udat své pasáky, ale také jejich podřízená role, jež pojímá vykořisťování jako kulturně přijatelný fenomén?


Podle Ardiana Vishi jsou prameny, které poukazují na to, že Albánci prodávají členy vlastních rodin pro účely sexuálního vykořisťování, vzdáleny realitě. Uvádí, že rodiny by vzhledem k zákonům cti a patriarchální povaze společnosti nikdy nepřipustily, aby jejich ženy byly sexuálně vykořisťovány. Tvrdí, že jsou ženy v albánské společnosti vážené. Visha vychází z předpokladu, že vzhledem k tomu, že mnoho pasáků a obchodníků s lidmi jsou Albánci, lidé si myslí, že ženy, které pro ně pracují, jsou Albánky. Vysvětluje, že se prodané ženy někdy nechtějí vrátit do své vlasti, a proto tvrdí, že jsou z Albánie.

„V Albánii nenajdete ani jednu albánskou prostitutku. Byla by zabita svou rodinou, pokud by se stala prostitutkou. Albánie je stále patriarchální zemí a ženy by se nikdy neodvážily prostituovat. Ani žádný člen rodiny nepošle své děti se prostituovat. Ženy, se kterými kupčí albánští pasáci, jsou z Rumunska, Moldávie a dalších zemí, nikoli z Albánie. Albánských prostitutek není ve světě více 3000, což není ve srovnání s jinými národy vysoké číslo.“ [69]

Zvážíme-li výše uvedené protiargumenty, ihned nás napadne několik otázek: (a) Je možné, aby tak velké množství zpráv, které poukazují na pokrevní příbuzenství mezi prodávanými albánskými ženami a albánskými pasáky, bylo jednoduše zavádějících a nepravdivých? (b) Je pravda, že jsou albánské ženy vxrámci své společnosti vxsouvislosti se zákony cti velmi vážené?

(c) Není možné, že statistické údaje jsou pravdivé, leč představitelé albánské vlády se vyhýbají spojování své kultury s takovýmto násilným a ostudným chováním, poněvadž to neposkytuje pozitivní dojem o Albánii? Nebo (d) je zkrátka možné, že albánské donucovací orgány nejsou dobře informované o skutečné situaci, protože jednou z podmínek prostituce albánských žen je to, že se to nedostane do širšího povědomí?


Domnívám se, že odpovědi na všechny výše položené otázky lze nalézt v Kanunu. Za prvé, mám jen velmi malou pochybnost o přesnosti množství mezinárodních zpráv o obchodování se ženami za účelem sexuálního vykořisťování. Pokud člověk analyzuje, jak se jisté segmenty albánského obyvatelstva dívají na roli žen v albánské společnosti, může jen stěží souhlasit s argumentací Ardiana Vishi, že ženy jsou v albánské společnosti vysoce respektované. Naopak, „agresivní a neuctivé“ postoje vůči ženám lze zpětně vysledovat až k výše zmíněným zákonům Kanunu a jsou pochopitelné v rámci kontextu albánské společnosti, tradičně ovládané muži, ve které je určitá míra násilí vůči ženám kulturně přijatelná. Třebaže jsou ženy údajně „vážené“ v albánské společnosti, jejich čest je „bráněna“ a existuje jen prostřednictvím mužů. Různé nevládní a mezinárodní organizace, které se touto problematikou zabývají, tuto skutečnost jen potvrzují.

Tato analýza mne vede k následujícím otázkám: Není možné, že se albánské orgány vyhýbají spojování obchodu se ženami se svou vlastní kulturou, nebo že jsou prostě neinformované o tom, co se skutečně děje? Podle mých badatelských zjištění je odpověď na obě otázky ano. Některé albánské orgány a část albánské inteligence se často, ať již vědomě či nevědomě, vyhýbají uznat negativní dopad Kanunu. Úmyslné popření souvisí s pozitivním obrazem Albánie a albánského národa v mezinárodních kruzích. Západní systém nevýslovně předpokládá, že albánský národ by neměl být [prezentován jako] „primitivní“ a násilnický, pokud se chce Albánie posunout dopředu. V důsledku toho mají Albánci často sklon popírat či potlačovat tento problém, místo aby se „negativními“ vlivy Kanunu účinně zabývali.

Nicméně zde existuje také jistý nevědomý element, který se týká sociálního prostředí albánského národa. To nás vrací zpět k sociologii vědění, podle které sociální prostředí teoretika/teoretičky determinuje systém teorií, které se mu/jí jeví jako nepochybně pravdivé. Nemůžete kritizovat či uznat nějaký problém, pokud si neuvědomíte, že tento problém existuje, nebo když jste součástí tohoto problému. Jeden příklad. Ačkoliv přijal albánský parlament v prosinci 2001 strategii boje proti obchodu s lidmi a založil speciální policejní jednotku pro tento boj, zdroje ukazují, že Ministerstvu veřejného pořádku se nepodařilo vyšetřit nejzávažnější případy obchodování sxlidmi a korupce.


„Místní policie často upozorňovala překupníky, když byly naplánovány razie. Při jedné příležitosti zjistil policejní inspektor při kontrole svých mužů, že pomáhají obchodníkům s jejich loděmi.“ [70]

Mnohé úspěchy zločineckých skupin v balkánském regionu jsou ve skutečnosti důsledkem toho, že uvnitř vlády a policie existuje velké množství ochotných partnerů.

„Policie v Albánii byla často zapojena, přímo či nepřímo, do obchodování s lidmi. Během letošního roku bylo stíháno za obchodování s lidmi několik policejních důstojníků a dalších vládních úředníků. Docházelo také k ovlivňování a uplácení právních zástupců a soudců. Překupníkům se tak umožňovalo vyplatit se v případě zatčení z trestu.“ [71]

Během roku 2003 vyšetřoval Úřad pro vnitřní kontrolu zapojení policie do obchodu s lidmi. Mnohá z těchto vyšetřování vedla k suspendování či propuštění. Téhož roku také vzrostl počet policejních důstojníků, kteří museli čelit trestnímu stíhání. V dubnu 2003 byl zatčen místní šéf SHISH (Shërbimi Informativ Shtetëror – Státní zpravodajská služba) v Drači kvůli zapojení do obchodu s dětmi. [72] Tato „přirozená“ zločinecká spolupráce tudíž umožnila hladký rozvoj aktivit albánského organizovaného zločinu. [73] Zdroje uvádějí, že i těch několik málo prostitutek, které byly připraveny předstoupit a svědčit proti svým vykořisťovatelům, bylo deportováno dříve, než se obžalobě podařilo vybudovat případ. Pasáci a šéfové gangů tak zůstali nepotrestáni.

Pokud jde o poslední otázku, stát představoval po staletí v očích mnoha Albánců cosi vnějšího a nepřátelského. [74] Kanun tradičně učil lidi tomu, aby si své problémy řešili sami, aniž by se obraceli o pomoc k státu. „My nemůžeme jít na policii. To není způsob, jak řešíme věci.“ [75]


Kanun se po mnoho let používal, aby:

„kompenzoval slabý a korupční soudní systém, a také kvůli faktu, že se po příliš dlouhou dobu přijímal názor, že severní Albánie stojí mimo vládu práva, že vláda nemá na severu žádnou pravomoc a že se tak sever musí spolehnout na své zvykové právo, poskytl spravedlnost svým občanům.“ [76]

Takové smýšlení, zejména ze strany obyvatel severu, vedlo k laxním reakcím policie vůči hrubému zacházení a násilí na ženách, obzvlášť domácí násilí procházelo bez povšimnutí. [77] Nedostatečné množství spolehlivých údajů lze také přičíst faktu, že se rodiny obětí i oběti samy obávají udat překupníky, neboť by to mohlo vést k vraždám ze msty. Ruth Hopkinsová, nezávislá badatelka z Nizozemí, vysvětluje, že tyto ženy o překupnících nikdy nic neřeknou, protože zločinecké skupiny využívají strachu, respektu a morálního ospravedlnění spojeného s Kanunem, aby je přinutily k zákonu mlčení. [78]

Není to však pouze strach, co ženám brání udat překupníky. Mnoho žen stále vnímá své společenské postavení prizmatem zvykového práva, což je důvod, proč nejsou překupníci a násilníci odsuzováni. Ačkoli se jejich postavení v rámci rodiny může různit podle třídy či věku, od většiny žen se očekává, že budou sloužit svým rodinám, rodit děti a zachovávat albánské kulturní tradice. Kulturní přístupy k mužské cti slouží mnoha způsoby k ospravedlnění násilí na ženách a zhoršují jeho důsledky. Jinak řečeno, velmi často nejsou tyto druhy jednání považovány za skutečné násilí a trestný čin, protože základní východiska pro kriminální jednání je možné nalézt v albánské kultuře. Kultura, která hlásá panství muže a nadvládu nad ženami, povzbuzuje násilí. Ale co se stane, pokud ani jedna ze stran takové chování nepovažuje za násilné? [79] Naneštěstí mnoho žen přijímá své tradiční role a považuje „násilí“ vůči sobě za morálně ospravedlnitelné, poněvadž je to „mužská povinnost“.

Malý počet svědectví a reálného trestního stíhání zločinců z řad etnických Albánců tudíž nepramení pouze ze strachu z „extrémně násilných“ zločineckých skupin a nedůvěry ve zkorumpovaný systém trestní spravedlnosti, ale je rovněž dán tradiční „pasivitou“ etnických Albánek a jejich rodin, které často albánské překupníky hájí a mlčí.

Když se vrátíme k tvrzení Ardiana Vishi, že v Albánii člověk nenajde ani jednu prostitutku, jsem ochotna toto tvrzení podpořit, ale ze zcela odlišných důvodů. Albánie je chudá, v tradicích ukotvená země, kde sexuální průmysl není tak rozvinutý jako v západní Evropě. Pro překupníky je mnohem výnosnější vykořisťovat tyto ženy v západní Evropě, než si je držet pro albánský trh. Pro některé rodiny je rovněž „morálně“ přijatelnější posílat svá děvčátka do západní Evropy, než umožnit, aby se prostituovala v Albánii, protože v zahraničí existuje menší pravděpodobnost, že se o prostituci dozví jejich komunita. Nicméně podle nedávných zpráv Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) se v Albánii rozmáhá vnitřní trh s prostitucí. Stále více místních žen je zapojeno do prostituce, čímž se mění dřívější trend, kdy tam byly cestou do západní Evropy sexuálně vykořisťovány ženy ze zahraničí. [80] Každopádně, „pokroucená“ a „kvazi kanunická“ argumentace by neměla vést albánské úřady k přesvědčení, že Albánie nemá problém s prostitucí či s domácím násilím, když ženy, ať již jakékoliv národnosti, zůstávají tou hlavní obětí.

 


5. Závěry, iniciativy a doporučení

Ve světle předchozího pojednání je obtížné ignorovat možnou souvislost mezi právním kodexem etnických Albánců – Kanunem Leka Dukagjiniho – a rozkvětem albánského sexuálního otrokářství. Zdá se, že tyto prastaré zákony jistým způsobem ovlivňují, jak etničtí Albánci posuzují dobro a zlo v rámci svého kulturního a sociálního prostoru. Tento kulturní vliv může „utvářet“ chování etnických Albánců poněkud odlišným způsobem než chování Západoevropanů. Jak vysvětlil Popper, chování a vnímání dvou jedinců z rozdílných sociálních prostředí se může velmi lišit. Až do té míry, že mezi nimi nemusí existovat žádný intelektuální most. Pokud jde o pochopení zločinců a násilných činů, měli bychom si vždy klást otázku, nakolik lze hledat vysvětlení u jednotlivce, a nakolik se jedná o produkt jejich kultury. Kulturní kontext je také vysoce důležitý pro zhodnocení úrovně viny a odpovědnosti, kterou zločinec pociťuje, když „porušuje“ zákaz. Podle jednoho známého Wolfgangova závěru nemusí být užití násilí v nějaké (sub)kultuře nutně vnímáno jako nezákonné chování. Aktéři se tudíž nemusí potýkat s pocity viny za své agresivní chování. [81] Tento aspekt je třeba dále analyzovat v souvislosti s etnickými Albánci a vlivem Kanunu.

O rizicích, která plynou z Kanunu a fenoménu obchodu s lidmi, se obecně ví, zejména mezi intelektuály a politickými elitami. Závažný problém spočívá v tom, že mnoho lidí v postavení autority až do nedávna odmítalo hovořit o Kanunu a jeho důsledcích jednoduše proto, že to nevrhá pozitivní světlo na Albánii. Podobná situace existovala v souvislosti s masivním albánským zapojením do obchodování s lidmi za účelem sexuálního vykořisťování. Nicméně po varování ze strany Evropské unie, že by nedostatečně účinné řešení problémů jako je domácí násilí, obchod se ženami a dětmi a krevní msta mohlo představovat překážku možné budoucí integraci do EU, uspořádala albánská vláda v červnu 2003 konferenci, jejímž cílem bylo vypracovat akční plán, jak se s těmito prastarými fenomény vypořádat. Bylo zdůrazněno, že tyto vládní kroky mají silnou podporu tehdejšího albánského prezidenta Alfreda Moisiu.

Prezident Moisiu v projevu v albánském parlamentu z 5. října 2003 uvedl, že „nárůst zločinů v rodinách a zvýšený počet obětí ve jménu Kanunu je ranou pro stát.“ [82] Následně po tomto prezidentském prohlášení byl 1. ledna 2004 založen Soud pro závažné zločiny. Tento soud poskytuje paralelní strukturu k standardnímu soudnímu systému a bude se zabývat výhradně zločiny, za které hrozí minimálně 10 let. Situační zpráva o Albánii britského ministerstva vnitra uvádí, že 7. ledna jmenoval prezident Moisiu 12 žalobců, kteří se zaměří na zločiny, které jsou považovány za nejzávažnější, včetně organizovaného zločinu, obchodu s lidmi a drogami a krevní msty. [83]


Krom toho, nově zvolený prezident Sali Berisha veřejně prohlásil, že nová vláda přijme mimořádná opatření ke zlepšení právního systému v Albánii a bude bojovat proti organizovanému zločinu a korupci. Tyto slogany pomohly Berishovi vyhrát volby v roce 2005. Krom toho se 8. září 2005 dohodlo Norsko, Slovinsko, Švýcarsko a Velká Británie na jedné straně s Albánií, Bosnou a Hercegovinou, Chorvatskem, Moldávií, Rumunskem, Srbskem, Makedonií a UNMIKem/Kosovem na straně druhé na spolupráci a propojení aktivit v boji proti organizovanému zločinu. Tyto země založily Organized Crime Training Network (OCTN), která byla ustavena v souladu se závěry konference o boji proti organizovanému zločinu v jihovýchodní Evropě, která se konala v Londýně roku 2002. [84]

Zločin obchodování s lidmi byl teprve nedávno zahrnut do trestního zákoníku Albánie (§. 110/a trest. zák.). [85] Albánský trestní zákoník obsahuje zvláštní ustanovení o obchodování se ženami za účelem prostituce a o obchodování s dětmi (§. 114/b a §. 128/b), nicméně tyto definice jsou vágní, poněvadž jedinou stanovenou podmínkou je snaha o zisk. V nedávné zprávě Rady Evropy jsou tyto definice podrobeny kritice, protože „je nemožné stanovit jasný rozdíl mezi obchodováním s lidskými bytostmi a napomáhání ilegálnímu překračování hranic.“ [86] Podle expertů by tudíž bylo zapotřebí upravit albánský trestní zákoník, aby byl více v souladu s definicemi Protokolu OSN o prevenci, potlačování a trestání obchodování s lidmi, zvláště se ženami a dětmi.

Jako jedna ze 185 zemí, které se zúčastnily Čtvrté světové konference OSN o ženách v Pekingu, se Albánie zavázala odstranit násilí na ženách a prosazovat a bránit lidská práva žen. Akční platforma, přijatá na konferenci, uznává, že násilí na ženách je porušením lidských práv, a navrhuje strategie, jak toto násilí odstranit. [87] Jak Deklarace OSN o odstranění násilí páchaného na ženách (1993), tak Pekingská akční platforma (1995) doporučují vládám a nevládním organizacím, aby pracovaly na odstranění násilí a podporovaly výzkum a studie o podstatě a příčinách násilí na ženách. [88]

Nicméně, podle mých pozorování je přístup „seshora dolů“, jehož cílem je změnit více než šest set let starou kulturu, nedostatečnou metodou, jak se vypořádat s jevy, jako je „násilí“, krevní msta a různé formy organizovaného zločinu. Albánie by měla začít pracovat na rozvoji občanské společnosti, a rovněž na rozvoji demokratické kultury, která je v současné době „zablokována nedostatkem smyslu pro osobní odpovědnost.“ [89] Jak vysvětluje Elez Biberaj, vážným problémem Albánie je obecně rozšířená apatie a hluboce zakořeněné očekávání, že jiní – nová vláda či cizinci – by prostě měli zakročit a vyřešit problémy země. Kanun a současné politické prostředí do jisté míry odrazují Albánce, aby se chopili iniciativy a vypracovali přímý přístup k problematice odpovědnosti, založený na příčině a následku. [90] Ačkoli jsem mnohokráte upozorňovala na neinformovanost albánského národa ohledně problémů spojených s Kanunem, musím také zdůraznit, že mnoho etnických Albánců si tyto problémy uvědomuje a usilovně se snaží o změnu. Existuje také mnoho nevládních organizací, které aktivně pracují s oběťmi obchodu s lidmi, domácího násilí, znásilnění a dalších forem zneužití, a rovněž s rodinami postiženými krevní mstou. Veškeré toto společné úsilí má za cíl podpořit individuální odpovědnost a změnit „staré návyky“ v Albánii. K některým změnám, které podpořily individuální odpovědnost, již skutečně začalo docházet.


Jedním takovým příkladem je nedávná modernizace prastarých zákonů Kanunu na Kosovu a v Albánii za účelem redukce počtu zabitých mužů či nucených skrývat se kvůli krevní mstě. Nejmocnější rodiny ze severní Albánie se rozhodly ustanovit nová pravidla. V dubnu 2005 se sešlo 5 000 lidí na shromažďování klanů, kde rozhodli, že v případě vraždy může být terčem krevní msty pouze dotyčný vrah a nikoli jeho širší rodina. [91] Ačkoli to nemá přímou souvislost s rolí žen v albánské společnosti, jedná se o velmi důležitý krok, jak vzít na vědomí a modifikovat tyto prastaré postoje. Podle mne by mezinárodní společenství mělo podpořit albánskou občanskou společnost (zejména ty lidi, kteří uznávají a rozumí kulturním „problémům“ z osobní zkušenosti) a mělo by ocenit jejich náhledy při utváření politiky, která různými způsoby tento region ovlivňuje.

Třetí Mezinárodní komise pro Balkán nedávno uvedla, že dnes „má tento region stejně blízko k nezdaru, jako k úspěchu.“ [92] Opět se může jednat o nedostatečné zapojení veřejnosti do politických záležitostí. Bez ohledu na množství vynaložených peněz, nezlepšili politici životy místních lidí, kteří potřebují změnu. Tito lidé nicméně potřebují v první řadě plně pochopit, že změna je nutná. Je naléhavě zapotřebí dalšího úsilí a obratu v uvažování jak na mezinárodní a bruselské, tak na místní úrovni, aby se tyto důležité problémy vyřešily a došlo k urychlení procesu přechodu. [93]

Celonárodní výzkum Kanunu, který v roce 1997 uskutečnila organizace ORT, došel k závěru, že mají-li moderní zákony fungovat, musí být Kanun včleněn do právní struktury země. Ačkoli tento návrh může znít výstředně, mohl by být považován za přechodný krok během rané fáze reformy práva. Pokud tato prastará pravidla, která mnoho Albánců považuje za platné zákony v Albánii, nelze omezit, potom by mohly nadále podkopávat implementaci a vynucování albánského práva. Aby se celkový demokratický vývoj posunul dopředu, zvláště v oblastech se silným vlivem Kanunu, navrhuje ORT, že je třeba zvážit alternativy, které by se zaměřily na společenský a právní rozvoj a zároveň zachovaly jisté prvky Kanunu. Přehlížet nadále dopad Kanunu, by mohlo mít zničující vliv na budoucnost Albánie. [94]

Navíc, „pozitivní“ příklady vlivných lidí, kteří jsou ve svém okolí považováni za „hrdiny“, mohou přinést úspěch v boji proti tzv. „kultuře násilí“. Kanun sám připisuje vůdčí roli pouze dominantním a mocným mužům. Je možné, že tito muži jsou těmi jedinými „legitimními“ lidmi, kteří jsou schopni svrhnout nadvládu Kanunu. Bývalému premiéru Ramushi Haradinajovi, který v ICTY odmítl vinu z válečných zločinů, bylo v dubnu 2005 umožněno, aby odjel na Kosovo a zúčastnil se pohřbu svého mladšího bratra Envera. Enver byl zabit střelbou ze samopalu v západním Kosovu. [95] Podle příkazů Kanunu je nyní Haradinajova rodina „na krev“ s vrahem, ať již to je kdokoli. Postaví se tento expremiér svému národu příkladem a bude ignorovat pravidla Kanunu, nebo moc těchto prastarých zákonů natolik prostupuje společností, že Kanun odráží její povahu a naturel jejích členů? Nicméně změny by se neměly týkat pouze krevní msty a odvetných vražd souvisejících s Kanunem. Měly by se zaměřit jak v teorii, tak v praxi na emancipaci albánských žen.


[Pozn. překl. Vražda Envera Haradinaje se dává do souvislosti sÂdlouholetými spory mezi rodinami Haradinaj a Musaj. 2. února 2005 byl vxPeći zavražděn Sadik Musaj. 15. dubna 2005 byl zavražděn Enver Haradinaj. Několik měsíců po vraždě Envera Haradinaje byl 12. června 2005 zavražděn Xheladin Musaj spolu se svým vnukem.]

- - -

Jana Arsovka je makedonská kriminoložka. Je autorkou knihy Decoding Albanian Organized Crime: Culture, Politics, and Globalization (2015).

Zdroj: European Journal of Crime, Criminal Law and Criminal Justice (2006), č. 2, str. 161-184; překlad: Karel Hyka.

[1] EU Organized Crime Report (2003), str. 14 a (2004), str. 8.

[2] R. Mutschke, „The threat posed by the convergence of organised crime, drug trafficking and terrorism“, Congressional statement (13. prosince 2000)<www.russianlaw.org/Mutschke.htm>; EU Organized Crime Report (2004), str. 8.

[3] V. Hysi, „Organised Crime In Albania: The Ugly Side of capitalism and Democracy“, IN: C. Fijnaut a kol., Organised Crime in Europe – Concepts, Patterns and Control Policies in the EU and beyond (2005) str. 537-562 (str. 546).

[4] EU Organised Crime Report (2005) str. 27.

[5] V. Hysi, cit. d., str. 546; IOM & ICMC, Research Report on Third Country National Trafficking Victims in Albania (2002) str. 5.

[6] V. Hysi, cit. d., str. 546; EU Organised Crime Report (2005) str. 30;G. Prato, „The Devil is not as wicked as People believe, Neither is the Albanian“, IN: I. Pardo, ed., Between Morality and the Law: Corruption, Anthropology and Comparative Society (2004), str. 69-85 (str. 70).

[7] B. Barron, „Albanian Mafia Steps Up People Smuggling“, BBC News Online (3. srpna 2000);Marko Milivojevic, „The Balkan Medellin“, Jane’s Intelligence Review (1. února 1995), str. 68-69.

[8] D. Black, The Social Structure of Right and Wrong (1993), str. 2.

[9] J. B. Allcock, Explaining Yugoslavia (2000), str. 388.

[10] T. Eriksen, Ethnicity and Nationalism. Anthropological Perspective (1993), str. 12.

[11] K. Popper, The Open Society and Its Enemies, sv. 2 (1993), str. 213.

[12] M. E. Wolfgang, F. Ferracuti, The Subculture of Violence: Towards an Integrated Theory in Criminology (1967), str. 150.

[13] D. Canter a kol., The Social Psychology of Crime: Groups, Teams and Networks (2000), str. 13.

[14] D. Black, The Social Structure of Right and Wrong (1993), str. 27.

[15] V. Goldsworthy, „Invention and In(ter)vention: The Rhetoric of Balkanization“, IN: D. Bjelic a kol., Balkan as a Metaphor (2002), str. 26-38.

[16] S. McClear, Albanians and their Culture: A Study of Their Defi ning Character and Uniqueness (2001).

[17] N. Malcolm, Kosovo: A Short History (1998), str. 18; Home Office, The Republic of Albania, Country Report (duben 2004) <www.refworld.org/publisher,UKHO,COUNTRYREP,ALB,40a887799,0.html>.

[18] S. McClear, Albanians and thein culture: a study of their defining character and uniqueness (2001).

[19] M. Hasluck, The Unwritten Law in Albania (1954), str. 14.

[20] E. M. Durham, High Albania (1954), str. 25.

[21] Kanuni i Lekë Dukagjinit / The Code of Lekë Dukagjini (1989), str. xvi.

[22] S. McClear, Albanians and thein culture: a study of their defining character and uniqueness (2001). Ženy byly tradičně vyňaty ze msty, ačkoli nedávno došlo kxněkolika případům zabití žen.

[23] N. Malcolm, Kosovo: A Short History (1998), str. 19. Robert Carver nás také ve své knize The Accursed Mountains informuje, že se tento albánský zákoník vxmnohém podobá kodexu Puktunwali ze severozápadní Indie: R. Carver, The Accursed Mountains (1999), str. 308.

[24] A. Alibali, „On the Current Situation of Albanian Law and the Challenges for the Next Century“, The International Journal of Albanian Studies (1997), sv. 1, č. 1, str. 39-54.

[25] P. Qesku, The Albanian Implosion (1997), kap. XI; I. Kadare, Broken April (1998).

[26] M. Vickers, The Albanians: A Modern History (1997), str. 21.

[27] B. Jolis, „Honour Killing Makes a Comeback“, Albanian Life (jaro 1997), str. 30 (přetištěno zxlistu The Guardian, 14. srpna 1996).

[28] S. McClear, Albanians and their culture: a study of their defining character and uniqueness (2001).

[29] R. Carver, The Accursed Mountains (1999), str. 305.

[30] A. Neza, Albania (1997), str. 108; Kanuni i Lekë Dukagjinit / The Code of Lekë Dukagjini (1989), citováno vxpráci Albanians and their culture (viz pozn. 28) a článku „The Meditator of Blood“ (viz pozn. 31).

[31] H. B. Riber, „The Meditator of Blood“, Oslo University College, nepublikovaný článek (květen 2003).

[32] M. Mortiner, A. Toader, „Blood feuds blight Albanian lives“, BBC News (23. září 2005) <news.bbc.co.uk/2/hi/europe/4273020.stm>.

[33] A. Visha, Příspěvek na semináři „Albánský organizovaný zločin“, Centre for Information and Research on Organized Crime (CIROC), 9. června 2004.

[34] P. Qesku, The Albanian Implosion (1997), kap. XI.

[35] A. Baban, Domestic violence against women in Albania, UNICEF Report (2004), str. 13.

[36] Mapping of Existing Information on Domestic Violence in Albania, UNICEF Report (2000).

[37] A. Baban, Domestic violence against women in Albania, UNICEF Report (2004), str. 13.

[38] Kanuni i Lekë Dukagjinit / The Code of Lekë Dukagjini (1989), čl. XXIX.

[39] Home Office, The Republic of Albania, Country Report (duben 2004), odkaz na Country Report on Albania amerického ministerstva zahraničí zxroku 2003.

[40] Kanuni i Lekë Dukagjinit / The Code of Lekë Dukagjini (1989), čl. XXVIII.

[41] Kanuni i Lekë Dukagjinit / The Code of Lekë Dukagjini (1989), III. kniha.

[42] Vyjádření 22leté Doriny, rozvedené matky sxjedním dítětem, citováno ve zprávě Adriany Babanové Domestic violence against women in Albania na str. 25.

[43] The Advocates for Human Rights, Domestic Violence in Albania (1996), str. 8-9.

[44] The Advocates for Human Rights, Domestic Violence in Albania (1996).

[45] A. Baban, Domestic violence against women in Albania, UNICEF Report (2004).

[46] C. W. Lawson, D. K. Saltmarshe, „The Psychology of Economic Transformation: The Impact of the Market on Social Institutions, Status and Values in a Northern Albanian Village“, Journal of Economic Psychology (2002), roč. 23, č. 4, str. 487-500.

[47] Definice obchodování sxlidmi v Úmluvě Organizace spojených národů proti nadnárodnímu organizovanému zločinu, přijaté Valným shromážděním OSN 15. listopadu 2000: „‚obchodování sxlidmi‘ znamená najmutí, přepravu, předání, přechovávání nebo přijetí osob za účelem vykořisťování, a to prostřednictvím pohrůžky násilím nebo použití násilí či jiných forem donucení, prostřednictvím únosu, podvodu, uvedení v omyl nebo zneužití moci či stavu zvláštní zranitelnosti nebo prostřednictvím poskytnutí nebo přijetí plateb či výhod s cílem získat souhlas osoby mající kontrolu nad jinou osobou. Vykořisťování zahrnuje přinejmenším zneužívání prostituce jiných, jiné formy sexuálního vykořisťování, nucenou práci nebo služby, otroctví nebo podobné praktiky jako je otroctví, nevolnictví nebo odnětí orgánů.“

[48] V. Hysi, cit. d., str. 546; IOM & ICMC, Research Report on Third Country National Trafficking Victims in Albania (2002) str. 10.

[49] J. Bennetto, „Albanians ‚Taking over London Vice‘“, The Independent (25. listopadu 2002) <www.independent.co.uk/news/uk/crime/albanians-taking-over-london-vice-605315.html>; obsahuje informace o zprávě britské Národní kriminální zpravodajské služby (NCIS), kterou zmiňuje i článek „SoHopeless: Albanian organised crime dominates prostitution in Soho“, The Economist (21. června 2001) <www.economist.com/node/666280>xa I. Cobain, „Albanians Take Over Organized Crime“, The Times Online (26. listopadu 2002) <www.kosovo.net/timesonline.html>.

[50] J. Bennetto, cit. čl.

[51] J. Bennetto, cit. čl.; totéž uvádí i The Economist (21. června 2001), cit. čl.

[52] J. Bennetto, cit. čl.; I. Cobain, cit. čl.; totéž uvádí i The Economist (21. června 2001), cit. čl.

[53] Save the Children, Child Trafficking in Albania (březen 2001) <www.childtrafficking.org/pdf/user/child_trafficking_in_albania_save_the_children.pdf>; V. Hysi, cit. d., str. 548.

[54] Home Office, The Republic of Albania, Country Report (duben 2004).

[55] V. Hysi, cit. d., str. 548.

[56] Save the Children, Child Trafficking in Albania (březen 2001), str. 5.

[57] Home Office, The Republic of Albania, Country Report (duben 2004).

[58] G. J. Koja, „8000 Albanian Girls Work as Prostitutes in Italy“, HURINet – The Human Rights Information Network (25. července 1998).

[59] A. Maktusaj, Joint East West Research Project on Trafficking in Children for Sexual Purposes in Europe: The Sending Countries (leden 2004) <www.defenceforchildren.nl/images/13/2769.pdf>.

[60] Save the Children, Child Trafficking in Albania (březen 2001).

[61] Centre for the Protection of Children's Rights – CRCA, [původní link nefunkční, na zprávu odkazuje Zpráva o dodržování lidských práv za rok 2000 amerického ministerstva zahraničí <www.state.gov/j/drl/rls/hrrpt/2000/eur/668.htm>, pozn. překl.]

[62] Home Office, The Republic of Albania, Country Report (duben 2004).

[63] Human Rights Watch, World Report 2003, Albania: Human Rights Developments.

[64] S. Becucci, Příspěvek na semináři „Albánský organizovaný zločin“, Centre for Information and Research on Organized Crime (CIROC), 9. června 2004; International Crisis Group, Albania: State of The Nation (1. března 2000).

[65] S. Becucci se na semináři odkazoval na Tribunale Milano (1999), str. 811 a Tribunale Genova (2001), str. 50-51.

[66] S. Becucci odkazoval na Tribunale Genova (2001), str. 354.

[67] The International Catholic Migration Commission, ICMC Activities in Albania (leden 2001).

[68] Home Office, The Republic of Albania, Country Report (duben 2004); totéž poznamenává M. Hajdinjak, Smuggling in Southeast Europe: The Yugoslav Wars and the Development of Regional Criminal Networks in the Balkans (2002).

[69] A. Visha, Příspěvek na semináři „Albánský organizovaný zločin“, Centre for Information and Research on Organized Crime (CIROC), 9. června 2004.

[70] Home Office, The Republic of Albania, Country Report (duben 2004).

[71] Home Office, The Republic of Albania, Country Report (duben 2004)), odkaz na Country Report on Albania amerického ministerstva zahraničí zxroku 2003.

[72] Home Office, The Republic of Albania, Country Report (duben 2004).

[73] M. Hajdinjak, cit. d., str. 44.

[74] P. Qesku, cit. d.

[75] M. Mortiner, A. Toader, cit. čl.

[76] Home Office, The Republic of Albania, Country Report (duben 2004), odkaz na Albánský Helsinský výbor.

[77] Home Office, The Republic of Albania, Country Report (duben 2004).

[78] R. Hopkins, Příspěvek na semináři „Albánský organizovaný zločin“, Centre for Information and Research on Organized Crime (CIROC), 9. června 2004.

[79] A. Baban, Domestic violence against women in Albania, UNICEF Report (2004).

[80] UNDP, Trafficking in Human Beings in South Eastern Europe (březen 2005).

[81] M. E. Wolfgang, F. Ferracuti, cit. d., str. 155-156.

[82] Home Office, The Republic of Albania, Country Report (duben 2004).

[83] Home Office, The Republic of Albania, Country Report (duben 2004).

[84] Stability Pact, Press Release, „Training Network Set to Tackle Fight against Organised Crime“ (8. září 2005) <www.stability-pact.org/pages/press/detail.asp?y=2005&p=187>.

[85] §. 110/a (Obchodování s lidskými bytostmi): 1. Obchodování s lidskými bytostmi za účelem hmotného či jiného zisku se trestná odnětím svobody od pěti do patnácti let. 2. Tentýž zločin, je-li spáchán ve spolupráci s dalšími osobami či opakovaně, nebo je-li doprovázen špatným zacházením a donucováním oběti prostřednictvím fyzického či psychického nátlaku k vykonávání různých činností, nebo když způsobí vážnou újmu na zdraví, se trestá odnětím svobody od patnácti let, a v případě způsobení smrti doživotním.

[86] M. Giammarinaro, Opinion and Commentary on the Legal Provisions on Trafficking in Human Beings Applicable in Albania , LARA Project – Criminal Law Reform Against Trafficking in Human Beings (březen 2003) str. 3.

[87] Beijing Platform for Action, U. N. Doc. A/Conf.177/20 (1995). Platforma uvádí vxodst. 113: „Násilí na ženách narušuje a zhoršuje nebo zamezuje využívání lidských práv a základních svobod.“

[88] G. A. Res. 48/104 (1993); Beijing Platform for Action, U.N. Doc. A/Conf.177/20 (1995); Domácí násilí lze definovat jako užití násilí či hrozba užitím násilí ze strany manžela či druha za účelem donutit či zastrašit ženu, aby byla poslušná. K tomuto násilí může docházet ve formě: strkání, bití, škrcení, fackování, kopání, pálení či bodání.

[89] E. Biberaj, „Albania“, IN: Z. Barany, Ivan Volgyes (eds.), The Legacies of Communism in Eastern Europe (1995), str. 253.

[90] E. Biberaj, cit. d., str. 253.

[91] C. Châtelot, „En Albanie, des grandes familles tentent de‚ moderniser‘ la vendeta“, Le Monde (24. dubna 2005) <www.lemonde.fr/europe/article/2005/04/22/en-albanie-des-grandes-familles-tentent-de-moderniser-la-vendetta_641816_3214.html>.

[92] International Commission on the Balkans, The Balkans in Europe Future (duben 2005), str. 7.

[93] International Commission on the Balkans, cit. d., str. 3.

[94] L. Jenkins, Albania’s Road to Democracy: A Fascinating Country in Transition (1998), str. 208.

[95] News Room, „Enver Haradinaj Funeral“, (17. dubna 2005) .