Černý kanál: Eurošílenství Tisk

Středa, 28. prosince 2011 / Werner Pirker



Srbský president Boris Tadić už Evropě nerozumí. Zřejmě v reakci na negativní doporučení, které Srbsku a jeho eurozralosti vystavili dva „experti na Balkán“ unijních stran v komentářích na stránkách novin Frankfurter Allgemeine Zeitung, si Tadić v tomtéž listu stěžuje, že úsilí, které jeho vláda vynakládá, aby zcela vyhověla bruselskému diktátu, nenachází uznání.

„Členství v EU je strategickým cílem Srbska“, tvrdí Tadić. „Proto evropská orientace Srbska by měla mít i pro EU strategický význam“. Pro EU měla ovšem bezpochyby strategický význam skutečnost, že Srbsko bylo sraženo na kolena, jak se onehdy trefně a bez diplomatických zábran vyjádřil jeden německý ministr zahraničí. V tomto duchu se také nesou jednání o členství v EU se zemí, která byla poražena bombardéry NATO a srbskými „antinacionalisty“. Od přistoupení k EU si tamější vládnoucí prozápadní garnitura slibuje, že se zbaví statutu stigmatizovaného a podřadného státu. Ve skutečnosti se však vstup do EU rovná podpisu kapitulace. K tomu, abychom si názorně představili drsné postupy, jaké budou ve styku vůči Srbsku jako členskému státu uplatňovat evropské hegemonní mocnosti, si stačí připomenout 

neokoloniální metody vládnutí ve vnitroevropských poměrech. Ono jakési právo rychlého zásahu, včetně odstavení národních parlamentů, které si německo-francouzský krizový management vůči „problémovým zemím“ přisvojil.

Srbský president Boris Tadić už Evropě nerozumí. Zřejmě v reakci na negativní doporučení, které Srbsku a jeho eurozralosti vystavili dva „experti na Balkán“ unijních stran v komentářích na stránkách novin Frankfurter Allgemeine Zeitung, si Tadić v tomtéž listu stěžuje, že úsilí, které jeho vláda vynakládá, aby zcela vyhověla bruselskému diktátu, nenachází uznání.

„Členství v EU je strategickým cílem Srbska“, tvrdí Tadić. „Proto evropská orientace Srbska by měla mít i pro EU strategický význam“. Pro EU měla ovšem bezpochyby strategický význam skutečnost, že Srbsko bylo sraženo na kolena, jak se onehdy trefně a bez diplomatických zábran vyjádřil jeden německý ministr zahraničí. V tomto duchu se také nesou jednání o členství v EU se zemí, která byla poražena bombardéry NATO a srbskými „antinacionalisty“. Od přistoupení k EU si tamější vládnoucí prozápadní garnitura slibuje, že se zbaví statutu stigmatizovaného a podřadného státu. Ve skutečnosti se však vstup do EU rovná podpisu kapitulace. K tomu, abychom si názorně představili drsné postupy, jaké budou ve styku vůči Srbsku jako členskému státu uplatňovat evropské hegemonní mocnosti, si stačí připomenout neokoloniální metody vládnutí ve vnitroevropských poměrech. Ono jakési právo rychlého zásahu, včetně odstavení národních parlamentů, které si německo-francouzský krizový management vůči „problémovým zemím“ přisvojil.

Tadićovou eurovírou samozřejmě nemůže něco takového otřást. „Upřímně věříme ve společnou, evropskou politickou kulturu“, píše, „jakož i ve společnou odpovědnost za mír a stabilní vývoj celého našeho kontinentu“. ´Evropa´, na kterou tady srbský president přísahá, ovšem spolupracovala na barbarské bombardovací válce proti Jugoslávii, poté co se její vedoucí mocnost Německo na rozpoutání postjugoslávských občanských válek rozhodující měrou podílela. Mají-li být toto evropské hodnoty, měl by se Bělehrad co nejrychleji poohlédnout po nějakém jiném společenství hodnot.

Kuriózně se výjímá i tato pasáž: „Zdá se, že ti, kdo nám upírají podíl na společné Evropě, zpochybňují naši bolestnou vzpomínku na to, že se ty nejohavnější stránky evropských dějin během celého 20. století odehrávaly právě na našem území“. To si může vykládat každý, jak umí. Ne však nevyhnutelně tak, že by Tadić některé z oněch nejohavnějších stránek evropských dějin po celé 20. století spatřoval právě ve třech německých útocích podniknutých k podmanění Balkánu.

Avšak i Tadićovo velkorysé odhlédnutí od německého autorství dvou světových válek – za jugoslávské války musí Srbsko stejně brát celou vinu na sebe – nevede Berlín k milosrdnějšímu přístupu. Poprvé se po některém kandidátovi na členství v Evropské unii vyžaduje, aby se smířil s odtržením části svého území. Té dobré snahy bylo už trochu moc, míní srbský president stěžující si na neoblomnost Berlína. A to stylem, který připomíná žáčka, který chtěl být vzorný a je učitelem neustále posílán do kouta. „Kosovo je naší největší výzvou“, píše. „Srbsko jednostranně vyhlášenou nezávislost své jižní provincie neuzná. Naše zásadní a naší ústavou dané stanovisko k otázce Kosova sdílí většina členských států OSN, ale i 5 členských státu EU“. Jenže to právě nejsou státy, které by do něčeho mohly mluvit. Německo tady vnucuje svou vůli zbytku Evropy stejně jako během rozpadu Jugoslávie. A to znamená, že přistoupení Srbska k Evropské unii se musí odehrát v pokleku.

Se zřetelem k evropské reálpolitice nabývá nabubřelé eurovyznání srbského presidenta až tragikomických rysů. A to, když píše: „Velká evropská myšlenka přesahuje dnešních 27 členských států. Evropa bez západního Balkánu není úplná – a to není bez evropského, demokratického a motivovaného Srbska v jeho středu možné“. Údajný evropský mírový projekt vystoupil proti Srbsku jako součást imperialistické válečné koalice. Jižní část Srbska tato válečná koalice již dobyla. Tadićovo Srbsko pracuje na tom, aby se dobrovolně podrobilo.


 

Pozn. překl.:  „Černý kanál“ byl název propagandisticko-idealistického  seriálu televize bývalé NDR.

Werner Pirker je rakouský novinář.

Překlad: pk